Léčivé Já - „Nikdo ti neporadí tak dobře jako ty sám.“ Marcus Tullius Cicero
Tyto stránky vznikly jako inspirace pro všechny hledající. Jejich cílem není nabídnout jednoznačnou odpověď, ale spíše odkrýt nespočetné varianty možností.
Gemmoterapie je léčebný postup vyvinutý belgickým lékařem Polem Henrym, který využívá rostoucí embryonální tkáně rostlin, jako jsou mladé výhonky, pupeny a kořínky, připravené macerací ve směsi vody, glycerinu a alkoholu k získání extraktu zvaného „glycerinový macerát“. Je v ní využíváno toho nejcennějšího a nejvýživnějšího – v pupenu se podobně jako v semínku ukrývá nevyčerpatelná životní síla. Pupeny jsou skutečným koncentrátem informací, obsahující potenciál celého rostlinného organismu. Glycerinový macerát z lípy stříbrné (Tilia tomentosa) tak má jak sedativní účinky květů, tak depurativní a diuretické účinky kůry. Podobně i pupen hlohu má léčivé vlastnosti plodů (působení na srdeční sval) i květů (srdeční rytmus). Díky gemmoterapii se nám otevírá nová forma využití pradávného stromového léčitelství. Stromy jsou svými kořeny hluboce ukotveny v Matce Zemi, jejich větve a listy komunikují se vzdušnými silami a s nebeskou klenbou.
Bylinná medicína, známá také jako fytoterapie nebo fytofarmakologie, je jedním z odvětví alternativní medicíny a farmakologie, které existuje po tisíce let. Zaměřuje se na tvorbu bylinných léčiv na bázi přírodních nebo zpracovaných surovin získaných z léčivých rostlin. Léčivé byliny se používají jak při prevenci mnoha chorob, tak při léčbě různých nemocí. Počátky bylinné medicíny sahají do dávných dob. První zmínky o bylinné léčbě jsou k dispozici už ve starověku, kdy se bylinkářství rozvíjelo hlavně v Asii – v Indii, Tibetu, Japonsku, Korei a Číně. V poslední ze zemí, kde 2 700 před našim letopočtem vládl císař Huang-ti, se ke zlepšení trávení používaly kořenící směsi. V Babylonii a Sýrii však lidé věřili na blahodárné účinky rostlin, jako jsou heřmánek, šafrán, lékořice, měsíček nebo italský fenykl. Ve starověkém Egyptě bylinné léčení prováděli kněží, kteří pěstovali léčivé rostliny v chrámech. Mezi surovinami, které používali (rostlinného i živočišného původu), byly mimo jiné jalovec používaný jako diuretikum, kůra z granátového jablka používaná jako antihelmintikum nebo pelyněk ke zvýšení chuti k jídlu. Kromě toho byly vysoce ceněny rostliny jako kalamus, máta peprná, myrha, mák polní nebo třeba aloe.
Houby se k léčebným účelům používaly již od nepaměti. Březovník obecný a Troudnatec kopytový byl nalezen i u neolitického člověka (tzv. ledový muž Otzy), v asijské lidové medicíně se používají již po několik tisíciletí. Z hlediska obsahových látek je jejich společným znakem významné zastoupení bílkovin, vitamínů skupiny B a D, stopových prvků a nenasycených mastných kyselin a hlavně polysacharidů.
Léčivé Já
„Když Ti bude smutno, uvědom si, že Tvé tělo obsahuje miliardy buněk a každá je tu jen pro Tebe“